Vypravuje Veronika Vaňková, nar. 1872, z Růžďky
Bylo nás doma děcek tajak šupek. Sedum cérek aji ogarů. Múj tata dělál šindely a bez gořalky by nebýl vydržál ani jeden deň. Tedová sa s děckama moc nemazlili. Enom se cérka nebo ogarča postavili pevněj na nohy, už museli z domu. Na službu.
A tož tak to bylo i se mňú. Měla sem teprú devět rokú, gdyž sem šla slúžiť. Ten istý býl z chalúpky a dělál křiváky. Písál sa Brňovják a byli to takoví chudáci. Měli enom jednu cérku. Já jsem jim pásla koze a měla sem sa u nich dobře, hlady sem netrpěla. Ale potom sem od nich odešla k nejakém Melichaříkovi, sedlákovi. Tedová nebylo v chalupách chleba. Navařilo sa hrušek a gdo měl hlad, ten si brál, kolik zed.
Tí Melichaříci byli teprú zebraní a tož neměli nic, ani zemákú. každé ráno třeli na mlýnci ječmeň na pořiďánku (řídká krupičná kaše z ječmene). Musela sem ráno skoro vstávať a vyháňať krávy na pašu. Ale pořiďánka nebyla ešče uvařená, a tož ně dali dycky trochu hrušek. Hnilic, a to víte, takové mladé cérča sa z teho nenají. V břuše ně škřúkávalo a už sem sa nemohla dočkať, až poženu dom.
Gdyž sem přihnala, poříďánka byla navařená. Selka ju pomastila, že prý kyslú smetanú, ale syrovátka ztékla a tvaroh ostál na kopečku. Dobře sem sa tam neměla, to musím řécť. Jedli sme pořáď enom tú poříďánku. Brzo sem už na ňu nemohla ani hleděť.
V létě upékla tá Melichaříčka negdy pro sebe na rendlíku z múky pagáček a jedli to obá ve stodole, gdyž mlátili. Mně nedali nic, enom hromadu kuřího péří na drhnútí.
Na oběd sme mívali většinú pohančenú kašu. Masného tam nebylo viděť, polété nic, nevím, čím to popravjala. Byla sem u nich leda půl roku, gdyž ňa tata odvéd od Melichaříkú k jednom sedlákovi do Jablúnky. Bylo to prám na končiny.
Býl to dosť hrubý sedlák, měl aji koně a jezdívál do Polomy se skleněnýma střepama. Nabrál jich na Vsetíně, všelijaké sklénky a ledajaké pěkné skélka, modré aji červené. Gdyž sa s vozem zastavíl u chalupy, vylézla sem na vúz a vybírala sem si ty nájpěknější. Dávala sem ich Vávrovým cérkám, jako súsedovým, za to, že ně dycky napísaly úlohu, co učitel dal ve škole. Dyž sa ňa učitel na neco ptál, nic sem nevěděla, protože sem málo chodila do školy. Ale úlohy sem měla dobře napísané, a tož učitel na cérky, až jím to zakázál.
V téj službě sem ostala dva roky, opatrovala sem děti a pásla krávy. Do školy sem chodila až na druhý rok v Jablúnce, u teho sedláka.Devatenást rokú sem tak slúžila a moc dobrého sem na téj službě neužila, to víte, tedová to nebylo tajak včiléj. Ten múj sedlák měl dvě děcka, kúpil pro ně jednúc dvě štvrtě jablek u Dobša v Pržně, ale mně nedali ani jedno. Bylo ně toho velice lúto, lebo sem měla na jabka chuť, a ešče dodnes mňa to bolí, že byli ke mně takoví. Jináč tam bylo jezéní dosť, aji chleba, lebo to býl hrubý sedlák.
Ten první rok, co sem u nich byla, býl pokoj, ale na druhý rok sa gazda chytíl druhej roby. Gdyž nepřišél v noci dom, zehnala ňa selka z loža a poslala ňa po hospodách, hledať ho. Gdyž nigde nebýl, už věděla, že je u tej druhéj. U Vávrú, jako u súsedú, vřískávaly kočky a jako děcko sem sa hrozně bála v noci jíť ven.
Potom nám umrzly zemáky v komoře a selka na gazdu, že měl rači udělať zídku, a né sa kulovať s tú černú Mandú. Prám tak mu to pravila, spomínám si na to ešče dnes. Gazda začál selku lepcovať, já sem ležala pod kamny na lavě a měla sem veliký strach, že pújde ešče aj na mňa.
Selka potom odešla aj s malým děckem k rodičom a gazda ně přikázal, abych ju nepúščala, gdyby sa náhodú vrátila. Ale už nepřišla, ostala v Jablúnce aj s malýma cérkama. Gazda si vzál Mandu, poprodál majetek a odstěhovál sa do Slavónije.
Tož tak sem chodila z jednéj služby do druhéj. Pravda, neměla sem sa v žádnéj moc dobře, ale nájhorší to bylo u tych Melichaříkú s tú poříďankú. Gdyž ně bylo štrnást roků, umřél ně tata od pití.
Potem sem slúžila v Mezříču u Zátopkú. Víte-i, oni měli vinárnu, a já sem tam byla u krav. A tož tam sem sa domluvila s jedným, co chodíl do fabriky, že sa veznem. Lúbíl sa ně, byl to takový rozumný chasník, šikovný a náležitý. Býl z Krhovej, z chalupy. Ale pravíl ně, že majú doma kozy a já sem neměla tý koziska nigdy ráda. Tak ně to cosi přišlo, že sem mu řekla, že zaň nepújdu. A tož z toho nebylo nic.
Byla sem na službě devatenást roků a za tú dobu sem si vyslúžila 270 rýnských. Skládala sem to haléž k haléřu, lebo dívce se tedová platilo málo. Měla sem 9 rýnských na rok gdyž sem začínala, potom, ke konci, 30 rýnských. A tož chtěla-i sem ušetřiť, mosela sem chodiť pořáď enom bosky, otrhaná.
Gdyž ně bylo 29 roků a byla sem už naslúžená, nahodíla sa ně taková trefa, že sem sa vdala. On sa písal Vaněk. Moc na dvakráť nebýl, nebýl ani pohledný a býl ešče aj přitrúblý, ale majetek měl. Tata mu umřél, on měl moc galánek, co ho nechtěly, lebo u nich bylo moc dětí a on sa o nic nestarál. Ale byla sem už tak naslúžená, že ně to bylo jedno, nech už býl chlap jaký chtěl. A tož sem si ho vzala. Před tým sem slúžila šest rokú na Choryňské Lhotě u sedlákú, a tož sem všecko uměla. Múj o nic nedbál, hospodařil štyricet rokú, semeno si nenachystál, nevěděl nic, ani kolik platí daní. Všecko sem musela pořádať já. Na gruntě byly dluhy a děcek krdel, lebo jeho mama sa vdala potřetí. Ale všecko sem vyplatila, grunt aji děcka.
Tak sme spolu žili, on měl divnú náturu, ostál dycky ležať místo aby sa měl k práci, a tož všecko bylo enom na mně. Děcka byly pořádné a poslušné. Múj nájmilejší býl Jan, býl takový citlivý, pomáhal ně, gdyž viděl, že tata sa k ničem nemá. Enom toť Jóža je po tatovi trochu přitrúblý, ale jináč pracovitý, donese aji 9 stovek a prácu má těžkú. Dneskaj sú už všecky děcka zaopatřené, vyvdávané a poženěné až na Jóžu, kerý bývá se mňú ve starej chalupě.
Včil sa mám dobře. Dostávám důchod 85 Kčs, podporuje ňa syn Jan, jako ten múj nájmilejší, co sa přižéníl toť k súsedom na majetek. Hrubú prácu už dělať nemožu. Sedám na slunečku a vařím v kotli zemáky pro prasata, keré tu chová Jan a nevěsta, lebo oni v novéj chalupě enom spíja, chlév a statek ostál tady, ve staréj. Jan jich chodí ke mně poklúzať.
Ináč mně zdraví ešče slúží, enom negdy ňa začne pchať v koleně a v rukách ně to prášče, že jich nemožu ohnúť. myslím od toho nadělání.....
Zapsal Zdeněk Ruda
